Marie Sternthalová byla významnou osobností v dějinách Zásobní a sbírkové zahrady Teplice (předchůdkyně dnešní Botanické zahrady Teplice). Narodila se ve Slaném a své dětství prožila v obci Kvílice 7 km severozápadně od Slaného. Rodina vlastnila statek a pozemky, které jim komunisté sebrali. Jediné, co jim zůstalo, byla budova, kde chovali přibližně deset krav. Děti měli omezené možnosti vzdělání, ale to Marii Sternthalové nebránilo vystudovat Střední zemědělskou a technickou školu v Rakovníku (obor Pěstitel a chovatel). Po maturitě v roce 1966 nastoupila na Agronomickou fakultu Vysoké škole zemědělské v Praze (dnes Česká zemědělská univerzita v Praze) a vystudovala obor Fytotechnika. Zde se seznámila i se svým manželem Vojtěchem Sternthalem.
V roce 1971 vypsalo město Teplice inzerát na vedoucí zásobní zahrady. A byla to právě Marie Sternthalová, která byla na vypsané místo přijata. Kvůli smogu byly Krušné hory vidět jen výjimečně. Proto navrhla zpřístupnění zahrady veřejnosti a vytvoření ukázkových expozic ve sklenících. Chtěla, aby lidé a zejména děti mohli zajít do krásného prostředí a seznámit se s rostlinami a přírodou vůbec. Její nápad se líbil tehdejšímu teplickému starostovi Kindlovi i místostarostce Bayerové. Přislíbili finanční prostředky na vytvoření sbírek rostlin a jejich získávání nechali na Marii Sternthalové. Využila svých kontaktů v několika českých zahradách. Hlavní část sbírek získala z Lednice, z Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, z Botanické zahrady a arboreta v Brně, kde v té době působil známý český pěstitel orchidejí Jindřich Dušek, který poskytl teplické zahradě řadu exemplářů.
V roce 1974 při cestě pro banánovníky do Lednice došlo k havárii nedaleko Říčan u Brna. Auto viselo na svodidlech a Marie Sternthalová měla vážně poraněnou pravou nohu. V nemocnici, kde ji ošetřovali, vznikla básnička, kterou Marie ráda při každé příležitosti zmiňovala: „Do Lednice pro banány, na noze má velké rány. U silnice svodidlo, uřízlo ji chodidlo.“ A k tomu s úsměvem dodávala, že vlastně chodí po prdeli, protože ji na chodidlo transplantovali kůži z hýždí. Plastiku chodidla prováděl doktor Jaroslav Jakubík ve Všeobecné fakultní nemocnici Brno. Rodina pana doktora a paní Sternthalové se i po letech navštěvovaly.
Přátelila se s řadou známých osobností zahradnického a botanického světa – například s krajinářským architektem Ivarem Otrubou, alpinkářem Josefem Holzbecherem, botanikem Jiřím Haagerem nebo se zahradnickou rodinou Dvořákových.
Za jejího působení proběhla rekonstrukce skleníků z počátku 20. století. Byly rekonstruovány do stejného tvaru (půdorysu). Pro veřejnost byla zahrada otevřena v roce 1975 a již v následujícím roce zde proběhla 13. mezinárodní konferenci botanických zahrad. Účastnili se jí zahradníci z Polska, Bulharska, Německa, Holandska a bývalého Sovětského svazu. Marie Sternthalová vzpomínala, jak to byla na jednu stranu čest, pořádat mezinárodní konferenci v Teplicích, a na druhou stranu, jak to bylo náročné. Měla obavu, jestli je nově vzniklá sbírková zahrada na mezinárodní konferenci dostatečně připravená. I po letech vzpomínali její účastníci na velikou, bohatě kvetoucí mučenku (Passiflora caerulea) ve vstupní hale a na obří datlovou palmu, která sahala až ke stropu. Srdečné přijetí v Teplicích si všichni chválili. Marie Sternthalová působila v Zásobní a sbírkové zahradě města Teplic do roku 1977, kdy odešla z politických důvodů.
Maruška dokázala lidi nadchnout a byla téměř za všech okolností pozitivní, vtipná, energická. Z technických služeb přetáhla do zahrady Šárku Zeithammerovou, která ji byla za to velmi vděčná. Bývalí zaměstnanci se rádi scházeli a vzpomínali na “starou botanku”, a jak to všechno začalo... Marie Sternthalová i po svém odchodu pomohla zařídit Šárce Zeithammerové dopravu travertinu z Ludrové u Rožmberka na Slovensku až do teplické zahrady (ten můžete mimo jiné stále vidět ve vitríně v subtropickém skleníku).
V roce 1977 odešla do Ústí nad Labem, kde pracovala jako obchodní náměstek Zahradnického podniku města Ústí nad Labem. V roce 1990 založila se švagrem firmu FLORES s r. o. Vlastnila dva květinové stánky (u nádraží a v nemocnici) a kamennou prodejnu na Tržním náměstí v Teplicích. Bohužel obchod časem nevynášel, a tak hledala jiné uplatnění. Deset let učila na hotelové škole v Teplicích. Zpočátku se jednalo o předmět zahradnictví, později předmět společenská výchova a komunikace. Studentům se snažila vštípit zásady správné komunikace a vystupování. I tato práce ji naplňovala a byla v ní šťastná. Říkala: „Nic lepšího mě nemohlo potkat.“ Všechno, do čeho se pustila, dělala s obrovským nasazením.
Na zásobní a později Botanickou zahradu Teplice nezanevřela. Svoji permanentku do botanické zahrady využívala snad nejaktivněji ze všech našich „permanentkářů“. Nebyl týden, aby do zahrady nepřišla a neprošla si ji. Velmi ráda sedávala na lavičce u jezírka, kde chytala paprsky slunce a vždy nezapomněla dodat její pověstné „já vás všude chválím, jak to tady dobře vedete“. Výstavy a různé akce chválila se slovy: „To je nádhera, to je nádhera!“
Poslední rozloučení s Marií Sternthalovou proběhlo 4. října 2024 v kostele sv. Jana Křtitele v Teplicích.
